Jak to všechno začalo?

Tak jako do většiny věcí v životě i do chovu bíglů jsem se vrhla po hlavě a bez dlouhého rozmýšlení předem.

Ačkoliv jsem vždycky moc chtěla pejska, nebylo možno, rodiče byli v tomhle neoblomní a musela jsem se spokojit s pejskem u babičky na venkově, kam jsme jezdili o víkendech a na prázdniny..

Potom přišly děti, starosti s bydlením, s prací apod. Pořád jsem snila o tom, že až budu „velká“ (asi tak v důchodu), spravím domek po babičce a tam budu mít i psa. Ale trochu se to všechno urychlilo…

Jednoho krásného říjnového dne 1998 se u mé známé v její kanceláři, kde jsem v tu chvíli byla na návštěvě, vykulilo z cestovní tašky štěně bígla – asi 3 měsíční Xantipa. Prostě zázrak!
Celou noc jsem nespala a nedokázala myslet na nic jiného než na malého bígla. A další den jsme jeli pro sestřičku od Xantipy. Sice původně jsem chtěla pejska a bez papírů. V tu dobu jsem neměla ponětí o tom, co je to pes s průkazem původu a bez něj. Ale naštěstí jsme si domů přivezli papírovou Madlenku (Astra Ladywind)- mého prvního pejska v životě.

A pak už to šlo klasicky…Návštěvy cvičáku, srazy bíglů, bíglí tábory a zjištění, že existují výstavy, lovecké zkoušky a celý ten kolotoč kolem chovu psů. Postupně jsem tomu propadla. Zpočátku sice pozvolna, výstavám jsme s Madlou moc nedali, hlavně jsme si spolu užívali volný čas. Madlu jsme brali na dovolené, ke kolu, na běžky, sjížděla s námi Vltavu v lodi, dělala výšlapy ve Vysokých Tatrách i v jiných horách. Zjistila jsem, že bígl je opravdu univerzální pes, se kterým se dá jít do luxusní restaurace i do lesa. A není pravda, že se nedá vychovat. Vychovanost bígla je přímo úměrná věnovanému času a zkušenostem pánečka.

Když jsem poprvé viděla smečku bíglů pohromadě (na klubové výstavě v Brně), bylo mi jasné, že u jednoho psa nezůstanu. Po 5 letech jsem si u své kamarádky Ivany zamluvila fenku z vrhu Aggi z Kunčiček a psa Daragoj Crystal Chance. Oba rodiče se mi líbili a tak jsem s napětím očekávala Agginky porod. V noci 2.6.2003 se narodila štěňátka „B“ z Kunčiček. Hned ráno jsem se na ně jela podívat a když jsem viděla Barušku, bylo rozhodnuto. Ještě vydržet dlouhých 8 týdnů, než jsem si ji mohla odvézt domů.

Dále už to šlo rychle. Madlenčin první vrh (2004) - „přece nemůžeme všechna štěňata dát pryč? Necháme si Adélku. A z dalšího vrhu (2005) Bastiena. Ale „C“ po Barči (2007) si nechávat nebudeme, až z dalšího vrhu za 2 roky.“ Po týdnu nám noví majitelé vrátili Calvina, že to nějak nezvládají. Už jsme ho nedokázali dát pryč a tak žije taky v naší smečce.

Pět bíglů už by mohlo stačit, uvidíme!?


Ještě jsem zapomněla napsat, že kvůli té rozrůstající se smečce se urychlila i oprava domku po babičce. V bytě jsme to zvládli ještě se 3 bígly, ale domeček se zahradou je přece jenom lepší.

Webmaster: Ondřej Lembard       Optimalizováno pro rozlišení 1024*768 a vyšší